Zdraví? Relativní pojem.

Zdravím vás, moji milí, opět a zas. To, co jsem dnes zažila, vám možná příjde postavené na hlavu. Možná, že to pochopíte, až vám to celé prostě vysvětlím. Víte, poslední dobou hodně přemýšlím o životě, o tom, proč žijeme, ale také o tom, jak skončíme. Taky máte někdy takové chvilky? Všude kolem mě samé vážné nemoci, které nejsou přítěží nejen pro jedince, ale i pro všechny jeho blízké...

Strašně, strašně moc se bojím konce. Snažím se tím netrápit, vždyť mám celý život před sebou. Také si ho chci užít a chci, aby tu po mně něco zůstalo, aby na mě lidé vzpomínali v dobrém. A tohle přesně chce i jeden člověk. Nebudu jmenovat, nechci. Ani ho moc neznám, proto vám to může přijít ještě víc zcestné, proč tento článek píšu. Je to kluk s nemocí, která zapříčinila to, že se mu dostatečně nevyvíjí svaly, tudíž se i o dospělého člověka musíte starat jako o dítě, protože si manuálně nic nezařídí. Je to nemoc, která tělo postupně ničí a život člověka končí udušením... Tito lidé jsou zde jasně kratší dobu, než zdravý člověk.

Ano, je to smutné. Ale je tu něco, co mi dnes absolutně vyrazilo dech, co mi zkrátka hlava nebrala a co považuji jako za malý zázrak. I přesto všechno, co dotyčnému život nadělil, jak mu ho zkomplikoval, si to tu užívá. Vystudoval obchodní školu, je mistrem ve sportu pro lidi s tělesným postiženým - Boccia, dělal asistenta ve škole jinému chlapci, protože mu chtěl pomoci s učením, které mu nešlo do hlavy. A největší pecka na závěr - našel si práci v callcentru obrovské telefonické společnosti, kam sám dojíždí. Pokud vám to přišlo nereálné, tady vidíte příklad, že i takoví lidé jsou. Co si váží toho, co mají, a nepodléhají tomu, co postrádají. Mají chuť do života, jsou nesmírně energičtí...

Proto mě vždycky dostane, když si člověk nemoci přivolává sám, když o nemocech mluví jako o svých přednostech, když jim podléhá a nedokáže si připustit, že jsou lidé, kteří se zdravotně mají o hodně, hodně moc hůř. 

Važme si toho, že máme tu možnost se ráno probouzet s dvěma rukama, dvěma nohama. Že můžeme vidět tu krásu kolem sebe, že můžeme chodit, kam chceme. Že můžeme psát, když to naše mysl potřebuje. Že můžeme cítit, když slova jsou zbytečná. Nikdo neví, jak dlouho tu bude, co ho kdy může postihnout. Ale máme nejcennější dar, který si musíme (vy)užít prostě naplno. Mějte se rádi .

A co vy? Přemýšleli jste o tom někdy? Záleží vám na tom, co tu po vás zůstane? Víte také o takovém člověku? Máte něco k tématu? Napište to do komentářů!