Na co budou vzpomínat dnešní děti?
Moji milí, zdravím vás. Dnešek je jeden z mnoha dní, kdy mám chuť psát a říct vám všechno, ale vlastně ani nevím, co přesně. Sedím na posteli, vedle mě chrochta, popíjím čaj a tak nějak si uvědomuji, že jsem strašně vděčná, že ji mám. Ale to teď není podstatné. Dopoledne jsem byla navštívit jednu akci u nás v městečku, všímala jsem si lidí, hlavně dětí. A mám pocit, že dnešním dětem prostě něco chybí…
Jako malá jsem vyrůstala na malé vsi, kde jsem si často hrála mezi zvířaty, a když to šlo, lítala jsem po venku. Někdy jsem si hrála v kurníku se slepicemi, jednou jsem do toho byla tak zapálená, že jsem si odebrala jejich vejce, udělala jim domeček v krabici od pendreků, kterou jsem vystlala toaletním papírem, a věřila jsem, že se vylíhnou malá kuřátka. Jindy jsem se šla podívat za prababičkou, jak dojí kozu, nebo jsem si s ní jen vykládala, když okopávala záhonky. Byla jsem dost velké éro, tak ji to při práci mohlo i otravovat, ale vždy jsem měla pocit, že je ráda, že jsem za ní přišla. Když prababička umřela, chodila jsem takhle otravovat spíše strýce, který bydlel přes silnici, takže když jsem nevěděla, co dělat, šla jsem si za ním povykládat. Nikdy mě nějak moc nevnímal, většinou se díval na televizi nebo luštil křížovky, ale já jsem se vždycky tak kochala jeho starým domem, ze kterého sálalo to kouzlo času. Dům zdědil po svých rodičích (tedy i rodiče mého dědečka) a je v něm zachovaná jedna místnost, ve které se zastavil čas. Peřiny tam jsou povlečené tak, jak byly zrovna před několika desítky let, když prarodiče umřeli. Staré noviny jsou položené na nočním stolku, vedle nich je nějaká „medicína,“ ale já si myslím, že je v tom pálenka, kterou v rodině každý rok pálíme. Ve skříni visí šaty po prababičce, nahoře na polici jsou staré fotky s jizvami času. Také tam leží svíčky ze svatého přijímání. Nikdy mě tam nechtěl moc pouštět, a tak jsem za ním chodila si povykládat, ale potom se to zvrhlo v takové přemlouvání.
A když jsem nemohla jít ven, vystačila jsem si sama s panenkou ♥
Moc ráda vzpomínám na své dětství, právě tady na vesnici. Když se tam čas od času vrátím, tak procházkou na mě dýchají i vzpomínky, které mám sepjaté snad se vším, co ve vesničce existuje. A to je právě to, co dnešním malým dětem chybí. Na co oni budou vzpomínat? Na to, že tady na břehu rybníka vyfotili tu selfie, která měla nejvíce liků? Co si budou psát do diáře, že dnes překonali rekord nebo postavili něco z kostiček v Minecraftu? Jsem ráda, že moje vzpomínky se pojí ještě s dobrodružstvím, v té době to pro mě bylo i něco jako adrenalin…
Jeden z mých cílů je, aby mé děti měly takové dětství a takové vzpomínky, jako já. Teda, jako my, protože přítel měl také dost pestré dětské roky :) Vím, že pokrok techniky a všeho kolem nezastavím, ale jsou věci, které mohou rodiče ovlivnit. Když jsem řekla, že jdu za tetou, byla jsem u tety. Když jsem řekla, že dojdu na oběd, přišla jsem na oběd. Rodiče mi mohli věřit. A vlastně to celé bylo postavené na jakési důvěře mezi všemi…
A jaké jste měli dětství vy? Na co rádi vzpomínáte? Souhlasíte se mnou, nebo máte jiný názor? Napište to! Těším se na vaše reakce :)
Chcete se na něco zeptat? Máte návrh na dotazník, článek? Chcete 