Co na srdci, to na jazyku

Zdravím vás, moji milí, v první školní den. Dnešní den je něším zvláštní. Prostě mám takový pocit. Když si dnes tak zrekapituluji, co jsem viděla a slyšela, mám smíšené pocity o světě, který je kolem mě. O lidech. Možná, že se vám bude zdát, že nad vším moc přemýšlím, že to zbytečně řeším. A to by mě mrzelo, protože mám potřebu to minimálně napsat... 

Nevím, jak mám chápat to, že v rádiu běží reklamy na dětské oblečení se slovy: "Kupte vašim dětem oblečení z naší nové kolekce, aby první školní den ve škole zazářily!!!" Promiňte, ale kde jsme, že děti se potřebují předhánět v tom, co budou mít na sobě, v čem budou více zářit? Myslela jsem si, že zrovna v takový důležitý den, kdy někoho může postihnout nervozita, je nutné, abychom nosili to, v čem je nám dobře a co je nám pohodlné... To, co o nás něco říká... Připadám si, jako bych si to myslela sama a nevím proč.

"Potřebovala jsem zazářit, tak jsem místo sebe do školy poslala Barbie, pro dobrej dojem!"

Mám pocit, že mnoha lidem chybí něco, co by mělo symbolizovat něco jako pocta k životu, k okolí. Něco, co je pro jedince i pro společnost strašně důležité. Říkejme tomu pokora. Dneska jsem jela autobusem ze školy, stála jsem v uličce, protože jelo strašně moc lidí. A přede mnou na sedadle seděla paní, ve středním věku... Měla ruku přes obličej (asi aby ji nikdo neviděl?) a něco si říkala, potichu. Když jsem se na její šepot soustředila, zjistila jsem, že se modlí. Celou cestu z města k nám do městečka se modlila. Za mnou stály holky, zřejmě prvačky, a posmívaly se jí. Upřímně, modlení i v autobuse se mi zdá už trošičku přes příliš, ale povinností správného člověka je to akceptovat. Nikdo neví, co se jí mohlo v životě stát, nikdo neví, jaký má vztah k náboženství, proč bychom ji tedy mohli soudit... Nejsem zastánce náboženství, ale jsem toho názoru, že člověk by měl v něco věřit, měl by mít něco, co ho žene dál. Proč bychom se měli smát tomu, že někdo něco věří? Je mi z toho trošku ouzko...

Občas potkávám lidi, kteří jsou, jak to říct... Ubozí? Mistři světa, co září (ale neuvědomují si, že září jen, když na ně svítí slunko). Součástí prvního školního dne bylo slavnostní zahájení v sále našeho gymnázia. Představovali se profesoři, pronášeli něco jako motivační řeči. Profesorů je u nás něco přes 40 a asi si dovedete představit, že když by se po každém vyhlášení jména tleskalo, prostě a zkrátka by to zdržovalo. Proto nás paní ředitelka požádala, abychom netleskali. Pochopitelné. I na gymnáziu se najdou blbci, kteří si připadají zajímaví a hladí si sebevědomí tím, že k tleskání přidávají smích podobný tomu koňskému a myslí si, jak je to strašně moc vtipné. Bylo trapně i mně, protože má snaha (a snaha většiny) byla prostě marná. Díky, blbci.

"Kdyby blbci mohli létat, svět by se stal letištěm."

Promiňte, pokud vám tento článek přišel pesimistický, urážlivý nebo jakýkoliv jiný ve špatném smyslu. Psala jsem to, co jsem napsat chtěla, co jsem měla v hlavě. Ulevilo se mi. Ale stejně ještě nesu něco, co se mi vypsat nepodařilo, jen na to asi nenacházím slova. Jestli se ve článku vidíte, zkuste se zamyslet nad tím, jestli je to dobře. Co si myslíte vy? Taky jste se setkali s někým takovým? Jaký byl váš první školní den? Napište to, cokoliv, co chcete napsat...