Anorexie - hezké holky nejí. Příběh Jany.

Já měl jednou kamarátku, která pracovala v nemocnici na jednom oddělení, kde byli dá se říct děcka, kteří měli problémy s anorexií. Já za ní chodil a čekal až jí skončí směna. Pár krát jsem se objevil i u nich na oddělení, to byla hrúza, kontrolovali po každém jídle všechny kolik toho snědli, zapisovali to a ještě je prohledávali, než odešli od stolu. Jedna mladá dívka, opravdu to vypadalo, že to má snězený, teda skoro vše, to měli myslím, že večeři, ale opak byl pravdou, byl to chléb s máslem a to těsto s máslem jí našli ve vlasech, opravdu se to snažili dát kam koliv. Pamatuji si, že tam byl jeden kluk, vypadal asi 12 let, ve skutečnosti mu bylo asi 19 let, už si to přesně nepamatuji, snažil jsem se s ním komunikovat a být něco jako jeho kamarád, udělal jsem česnekovou pomazánku, klasika ze strouhaného sýru, česneku a tatarky a přinesl jsem chleba, kamarádce jsem dal chléb s pomazánkou a dal jsem si taky, v tom jsem si všiml, že kluk se na mě díval, tak jsem se ho zeptal, jestli chce taky, překvapivé řekl, že ano, dal jsem mu jenom púl krajíce chleba s pomazánkou, on to opravdu se mnou celý snědl pŕede nnou a sám si vyptal ještě jeden, dal jsem další polovici krajíce a zase to snědl. Jde o to, že nevím, jak to kdo léčí, za 9 měsícú nemohli do kluka nic dostat a já dostal celý krajíc za Krátký čas, jenom mě mrzí, že se to provalilo a kamarádka přišla o práci, že jsem tam neměl co dělat. Na jedné straně mají samozŕejmě pravdu, ale na druhé straně je to mohlo i potěšit. Doufám, že ten kluk začal jíst a žije slušný život, opravdu to nebolo moc k podívaní, když vidíte 19 letýho kluka který má 27 kg.

Možná jsem měl i štéstí, že jsem studoval v tý době na VŠ a měli jsme v tom ročníku základy psychol. a vývinovou psychol. Je to vlastně jedno, ale s tím klukem jsem se snažil být jako kamarád a vím, že chvíli poté se dostal domú, jenom jak jsem už zde spomínal, doufám, že je v pořádku a žije slušný život.

Ja som sa s touto chorobou osobne nestretla, ale myslím, že som jej ušla naozaj iba o chlp. Vraj sú dva druhy ľudí počas depresii - tí, čo sa napchávajú a tí, ktorí naopak nejedia absolútne nič. Ja som bola tým druhým prípadom a v časoch, keď som chodila s mojim bývalým priateľom, som mávala depresie práve z nášho katastrofálneho vzťahu. Nemohla som nič prehltnúť ani zjesť, nemohla som spávať a nepociťovala som hlad. Už vôbec som sa nemohla stretávať s kamarátmi lebo ten pocit úzkosti tam vonku ma zabíjal. A tak som sedela medzi štyrmi stenami a pokojne som vypila len zopár pohárov vody za tri dni a nejedla absolútne nič. Schudla som tak deväť kíl a v ten moment som sa sama sebe začala páčiť. Prišiel však nový priateľ, s ktorým som šťastná a z depresii mi pomohol práve on. Odvtedy sa snažím jesť normálne, váhu som nabrala späť a pociťujem len také menšie nedostatky svojej postavy. Anorexia je ako droga, úplne človeka pohltí a ja som rada, že som z jej spárov ušla najmä preto, že neničí život len dotyčnej osobe, ale aj ostatným milujúcim ľuďom vôkol nej.
Charlotte, https://faylotte.blogspot.sk

Jsem nesmírně ráda, že tvůj příběh má šťastné pokračování. Překonala jsi špatné časy, teď tě snad čekají jen ty hezké a zamilované. Já osobně si nedovedu představit, jak se člověk s mentální anorexií cítí. Opravdu, kdo nezažije, asi nepochopí. Hodně štěstí :)

Jsem přirozeně hubená. V dětství jsem prodělala spoustu vyšetření aby zjistili jestli nejsem nemocná. Verdikt? Rychlý metabolismus a také genetika. Snažím se s tím něco dělat, ale i když jím 7x denně tak nevidím změnu. Všichni povzbuzují "oplácané" holky, ale takové jako jsem já nepovzbudí nikdo. Všichni se na nás dívají skrz prsty...

To je tak, když lidé dříve mluví než přemýšlí. Ale věřím, že když někomu sdělíš svůj názor, určitě projeví vstřícnost. Také znám lidi, kteří hodně jí a nepřiberou ani kilo navíc... A spousta z nich to bere jako výhodu. Hodně štěstí :)

Moc zajímavý článek, já sama mám kamarádku, se kterou jsem tímhle vším procházela. Teď bude mít 17. narozeniny a snad už tyhle věci dělat nebude, minulé prázdniny proležela v nemocnici a bylo to něco příšerného pro nás všechny. Člověk si nejdřív musí chtít pomoct sám, poznat co je už moc. Já osobně příležitostně cvičím a běhám, hlavně protože mě to baví, ale ještě větším důvodem jsou zdravotní potíže, které chci tak nějak omezit, o čísla na váze mi nejde. :)

Byla by moc ráda, kdyby na světě bylo o další anorektičku míň a tvá kamarádka by se znovu dostala do normálu :) Toho si cením, když má někdo jiný důvod pro cvičení, než být in :) Ať se ti daří :)

K tomu fitness, myslím, že je to jeden z těch lepších trendů a říkám si proč ne? Nicméně vadí mi ty lidi, kteří to fakt dělají jen kvůli proudu a aby to nasrali na všechny sociální sítě. Osobně se taky snažím žít trochu zdravě a cvičit, no je mi jedno, že pořád nemám pevnej zadek a kdo ví co, vyhovuje mi na tom fakt, jak se pak cítím. I když upřímně nechápu, proč se tím zabyvas ve článku o anorexii.

Tenhle příběh je naštěstí jedním z těch, které končí šťastně. Je fajn, že v dnešní době už trochu polevila pro-ana móda, no nemoc zůstává a trápí mnohé holky i kluky. Dle mého názoru by je mimo neměl odsuzovat, naopak se snažit pomoc. (Ostatně s jako jinými psychickými nemocemi.)

PS: velkými oči? :D to mě trochu rozesmalo, to asi vidím poprvé :D

Článek uvádím fitness érou, protože bohužel, ať chceme, nebo ne, jsou lidé, kteří zajdou k anorexii kvůli tomu, že chtěli být dokonalí, jak ti "dokonalí fitnessáci." Já v tom souvislost vidím, možná mám bujnou fantazii, ale prostě tam podle mě je a chtěla jsem to tak uvést, každopádně chápu, že ji tam někdo nevidí... Možná jsem jediná? :D

O té pomoci ... S Janou jsem se o tom bavila a psala, že to prostě nepomůže. Že člověk si většinou od nikoho pomoci nenechá, že bude pomocí opovrhovat a dělat, že je vše v pořádku. Že si musí zajít na dno a uvědomit si, že je něco špatně. Musí on sám.

A velkými oči opravím!!! :D Díky za názor, vážím si toho :)